Alena, 56, vdaná, 3 děti
Když jsme se s mým mužem brali, bylo mi 24 let. Velmi brzo po svatbě se nám narodila dvojčata (kluci) a dva roky po nich ještě dcera. Dnes jsem pětinásobnou babičkou a s mužem jsme 32 let. Mnozí mi říkají, jaké je to šťastné období, že už si mám jenom užívat. Ale já bych si přála vědět, čeho si mám užívat. S mužem jsme si vždy velmi rozuměli a těch třicet let jsme prožili poměrně harmonicky. Když se zpětně podívám, bylo to možná právě proto, že jsem mu vždy dávala svobodu pro jeho zájmy i práci. Jsem ale introvertní typ a tak mi jeho nepřítomnost nikdy moc nevadila. Naopak, dodnes ho ráda vítám, když se vrací z cest. Jedna z mých radostí byla péče o naše rodinné hnízdo, protože nejsem kariérní typ. Bavilo mě šít na naši nejmladší, kluky vozit na fotbal anebo pracovat na zahradě u domu. Vždy mi to dodávalo takový vnitřní pocit klidu a vyrovnanosti.
To se ale začalo měnit před několika lety. Nejdříve to začalo úrazem, kdy se rekonvalescence táhla téměř rok. Několik měsíců jsem byla téměř nepohyblivá a stále zavřená doma. Někdy v té době začaly moje smutky a depky. Nejdříve jsem to zaháněla četbou, ručními pracemi, potom už i jídlem. Bylo to čím dál tím horší a tak přišly hádky s manželem a dokonce i s dětmi. Pokaždé jsem z toho byla zoufalá a to mi psychicky ještě více přitížilo. Plynule na ten můj úraz navázala menopauza. Bylo to strašné období, dnes si myslím, že ty moje pocity zoufalství s tím byly hodně spojené. Přechod pomalu odezněl, rekonvalescence byla úspěšně dokončena, jenže já jsem se už nedokázala vrátit do toho stavu klidu a pohody, který jsem zažívala před tím. Občas sedím a bezcílně koukám z okna a nechce se mi vůbec nic dělat. Miluji své děti, vnoučata i manžela a rozhodně to není to o tom, že bych ztratila chuť k životu. Jen se čím dál častěji sama sebe ptám, jestli tu jsem ještě vůbec správně a jestli bych se neměla vydat nějakou novou cestou. Jenže pak si uvědomím, že mi je 56 let a musím se smát sama sobě. Co myslíte? Jak s tím naložit? Děkuji.
(Z důvodu zachování anonymity byla jména a některé detaily příběhu změněny)
Na příběh odpovídá Radka Kolínová (ZDE >> najdeš Radčin profil)
Dobrý den, Aleno, Váš příběh na mě působí tak, že Vaše duše Vás skutečně volá na novou cestu. Uvnitř
sebe to už víte úplně přesně. Jen ještě nevíte kudy a kam. Připoutanost k dítěti, rodině, koníčkům je třeba nahradit připoutaností k sobě. Pečovat o sebe s úctou a sebeláskou. První krok je začít vnímat své ženské tělo a jeho potřeby. A další krok je uspokojovat. Žít svůj život podle sebe a podle toho, co přijde. Pak se vrátí pocit vnitřního klidu a pohody.
Postupujte po malých krůčcích. Začněte tím, že si každé ráno po probuzení uvědomíte, jak jste bohatá. Porodila jste a vychovala 2 syny a 1 dceru a jste pětinásobnou babičkou. S mužem jste 32 let! Poděkujte si a oceňte se. Zasloužíte si ocenění. Tolik úsilí, námahy, obětování a starostí, když byly děti nemocné a tolik radosti, když zvládly každou novou výzvu života. Není to samozřejmost. Můžete si říci: „Aleno, ty jsi to dokázala a máš splněno.“ Buďte na sebe právem hrdá. Ze začátku možná neucítíte žádné pocity, nevadí. Opakujte každé ráno. I když se Vám bude zdát, že je to divné nebo že si to nezasloužíte.
Vděčnost a uznání si můžete dávat i častěji, pokud to tak budete cítit. Hlavní úkol života – předat život dál, jste splnila a máte nárok sklízet. Můžete odpočívat, dělat to, co Vás baví a užívat si života. Už nemáte vůči životu žádné povinnosti.
Uvědomte si, jaký vedete sama se sebou vnitřní dialog. Mluvíte k sobě laskavě a s úctou? Dáváte pozornost, tomu, co Vaše tělo potřebuje? Pozor na hlas vnitřního kritika, často bývá nemilosrdný v hodnocení našeho konání. Obstála jste. Zasloužíte si laskavou péči.
Po té vší práci potřebujete doplnit zdroje – pro tělo je to dostatečný spánek, kvalitní a vyživující strava a přiměřený pohyb ideálně na čerstvém vzduchu. Choďte každý den do přírody pokud možno za každého počasí, i kdyby jen na 15 minut. Vnímejte, jak se příroda mění vlivem počasí a s ohledem na roční období. Pozorujte rostliny, ptáky a jiné bytosti, které na procházce potkáte. Najděte si procházku podél řeky a pozorujte, jak řeka má břehy a uvědomte si přesně břehy té řeky, v kterých řeka plyne (tato představa pomáhá snižovat obavy, nejistotu a strach). V parku nebo v lese si najděte strom, který Vás osloví. Zastavte se u něho a pozorujte detailně jaké má kořeny, jaký je jeho kmen, kůra stromu, co je to za strom? Jaká je koruna? Kolik a jaké má větve? Listí, jehličí? Jsou tam ptačí hnízda? Vnímejte květy (můžete si přivonět) a plody. Jsou jedlé? Můžete ochutnat. Pak se zadívejte na kořeny stromu, minimálně na 10 sekund a uvědomte si, jak strom svými kořeny vysává zemi. Kořeny stromu využívají ze země živiny, tím sílí a sílí i celý strom (tento obraz pomáhá přerušit přílišné starosti a přemýšlení, které se neustále vrací, např. starosti o druhé, dávání přednosti pečování o druhé místo o sebe, přílišné rozebírání životních situací v hlavě).
Vnímejte tu krásu přírody tady a teď.
Můžete si najít introvertní kamarádku a chodit spolu mlčky na procházky. Pokud je to ve Vašich možnostech a máte ráda zvířata, pořiďte si štěně a choďte s ním ven.
Oba obrazy („řeka má břehy“ a „strom vysává zemi kořeny“) si představujte kdykoliv na Vás přijde strach nebo vnímáte, že příliš přemýšlíte o nějaké situaci a nemůžete přestat.
Obraz zdravého stromu je také symbolem obrazu Života. Člověk má také kořeny a korunu na vrcholu hlavy. Spojení těchto dvou pólů vede k tomu, že člověk dosáhne životní spokojenosti a poznává svoji pravou životní cestu. Jakmile budete dostatečně zazdrojovaná (odpočatá a vyživená), vrátí se Vám chuť do života a poznáte, co je další krok na Vaší životní cestě. Pokud byste potřebovala v tomto procesu podpořit, jsem tu pro Vás.
Radka