Jak nebýt matkou své matce? Dana (45)

Dana, 45 let, rozvedená, 2 děti (z důvodu soukromí byla jména a některé detaily příběhu změněny)

Když jsem byla malá, táta často nebyl doma, protože pracoval na montážních mimo město a když už přijel, s mámou se jen hádali. Vyrůstala jsem s mladším sourozencem o kterého jsem se musela starat a protože máma pracovala v jedné fabrice na směny, domácnost byla moje zodpovědnost. Ani jsem se nenadála a ve svých necelých osmnácti letech jsem zařizovala vše od úklidu a vaření až po správu rodinných účtů. Na kluky jsem nikdy neměla moc času, pracovat jsem šla už po střední škole. Ve čtyřiadvaceti jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Vzali jsme se, odstěhovali se o pár ulic dál a založili rodinu. Ale má role pomocnice, důvěrnice a zařizovače v naší rodině pokračovala dál. Když táta po několika letech zemřel, máma na tom začala být psychicky velmi špatně a tak jsem k ní začala docházet čím dál častěji. S manželem jsme se postupně odcizili až jsme se po dvaceti letech minulý rok definitivně rozvedli. Letos jsou obě dcery druhým rokem na vysoké a v Praze si našly i bydlení, proto domů už tak často nejezdí. Kamarádů jsem nikdy moc neměla, protože to u nás doma nebylo zvykem a bratr bydlí na druhé straně republiky. Takže mi vlastně často nezbývá nikdo jiný, než ta moje máma. Nehledám sice nového partnera a abych byla upřímná, už jsem roky nepotkala nikoho, kdo by mě zaujal. Říkám si ale, že ve svém věku sama úplně zůstat nechci a mám pocit, že to všechno nějak souvisí. Proto jsem se obrátila na vás.  Třeba mi ukážete to, co já sama nevidím. Děkuji. 

Milá Dano, děkujeme za váš příběh a ráda bych Vám nabídla pohled systemických konstelací. Matka a otec jsou ti, jenž nám dali život. Ti, jenž na tomto světě byli před námi. Ti, bez nichž bychom neexistovali, ale oni bez nás ano. Právě proto budou navždy oni těmi Většími a my těmi Menšími. Tak bychom mohli popsat jedno ze základních pravidel, kterými se řídíme v rodinných konstelacích (metoda pro vztahovou a rodinnou terapii, která vychází z teorie systémů, ve kterých žije každý z nás). Pokud jsme v rozporu s tímto zákonem, jsme v rozporu s přirozeným plynutím života. Je to, jako bychom chtěli, aby voda tekla do kopce. Dokážeme to, ale musíme vynaložit značné úsilí, díky němuž se sice naučíme mnoho nového, ale občas se ptáme, zdali to bylo opravdu tak nezbytné.

Ve Vašem příběhu čteme o tom, že se role Většího a Menšího vyměnily tím, že jste na sebe převzala úlohu dospělých. Je nutné si uvědomit, že touto pozicí jste sice ztratila výhody Menší, to jest té, jež například nenese zodpovědnost, té, která je nevinná či té, o kterou se druzí starají (tudíž může být bezstarostná), ale zároveň i mnohé získala. Jakmile se totiž dítě postaví na roveň svých rodičů nebo jej dokonce začne převyšovat například tím, že ho chce (o)chránit či dokonce (za)chránit, získává i jistou moc. Ale cenou, kterou platí za roli, která mu nenáleží, je břemeno, jež si sebou nese po celý život. Tomuto zatížení říkáme v konstelacích “zapletení se do (rodinného) systému”.

Proč to ale dítě dělá? Proč se dítě zaplétá do rodinného systému tím, že přebírá role, které mu nenáleží? Příčina je jednoduchá. Činí tak z lásky ke svým rodičům. Dítěti se totiž vede nejlépe, když se vede dobře i jeho rodičům a tak se podvědomě snaží učinit vše proto, aby tomu tak bylo. Láska je tím, co nás navždy poutá v našem rodinném systému, to je ten důvod, proč zájmový kroužek nebo práci můžeme opustit, ale naši rodinu nikdy. A právě zde se ukazuje i jediná možná cesta ven.

Tato cesta změny totiž opět začíná u lásky k rodičům. Tentokrát však v pozici “milující nevinnosti”. V pozici dítěte, které se na své rodiče dívá skoro jako na Bohy, kteří mu dali život. Dítěte, které ničemu nerozumí a rozumět ani nechce. Takové dítě je zářivé a šťastné. Takové dítě není zapleteno do vyčerpávajících her a je otevřené síle, která k němu od rodičů plyne. Takové dítě dokáže přijímat to dobré, co mu rodiče dávají bez nároků a představ toho, jak by to mělo vypadat, nebo jak by to měli vůči němu dělat. Pokud se nám podaří se na své rodiče dívat takovýma očima, které nesoudí, pak máme otevřenou bránu k síle našich předků. Pak se máme o koho opřít, ke komu se schovat, na koho být hrdí, ke komu se vracet, ke komu patřit… a pokud to vše máme v našich rodičích, nemusíme si to uměle vynahrazovat u našich partnerů či do budoucna u našich vlastních dětí. /…/

 

Chceš si přečíst celou odpověď na Danin příběh? Tak neváhej a zaregistruj se do Video knihovny ZDARMA. A jestli už členem NVK jsi, jednoduše se přihlaš do svého členského účtu a klikni na NEKONEČNÁ PORADNA. 

Potkejme se
na Facebooku.
Diskuse, živá vysílání,
poradna on-line

Chceš si přečíst další články z
Nekonečné poradny?

Také hledáš odpovědi ve svém životním příběhu?

Napiš nám a terapeuti
z Nekonečné video knihovny
Ti rádi odpoví.

Potkejme se
na Facebooku.
Diskuse, živá vysílání,
poradna on-line