Milá Dano, děkujeme za váš příběh a ráda bych Vám nabídla pohled systemických konstelací. Matka a otec jsou ti, jenž nám dali život. Ti, jenž na tomto světě byli před námi. Ti, bez nichž bychom neexistovali, ale oni bez nás ano. Právě proto budou navždy oni těmi Většími a my těmi Menšími. Tak bychom mohli popsat jedno ze základních pravidel, kterými se řídíme v rodinných konstelacích (metoda pro vztahovou a rodinnou terapii, která vychází z teorie systémů, ve kterých žije každý z nás). Pokud jsme v rozporu s tímto zákonem, jsme v rozporu s přirozeným plynutím života. Je to, jako bychom chtěli, aby voda tekla do kopce. Dokážeme to, ale musíme vynaložit značné úsilí, díky němuž se sice naučíme mnoho nového, ale občas se ptáme, zdali to bylo opravdu tak nezbytné.

Ve Vašem příběhu čteme o tom, že se role Většího a Menšího vyměnily tím, že jste na sebe převzala úlohu dospělých. Je nutné si uvědomit, že touto pozicí jste sice ztratila výhody Menší, to jest té, jež například nenese zodpovědnost, té, která je nevinná či té, o kterou se druzí starají (tudíž může být bezstarostná), ale zároveň i mnohé získala. Jakmile se totiž dítě postaví na roveň svých rodičů nebo jej dokonce začne převyšovat například tím, že ho chce (o)chránit či dokonce (za)chránit, získává i jistou moc. Ale cenou, kterou platí za roli, která mu nenáleží, je břemeno, jež si sebou nese po celý život. Tomuto zatížení říkáme v konstelacích “zapletení se do (rodinného) systému”.

Proč to ale dítě dělá? Proč se dítě zaplétá do rodinného systému tím, že přebírá role, které mu nenáleží? Příčina je jednoduchá. Činí tak z lásky ke svým rodičům. Dítěti se totiž vede nejlépe, když se vede dobře i jeho rodičům a tak se podvědomě snaží učinit vše proto, aby tomu tak bylo. Láska je tím, co nás navždy poutá v našem rodinném systému, to je ten důvod, proč zájmový kroužek nebo práci můžeme opustit, ale naši rodinu nikdy. A právě zde se ukazuje i jediná možná cesta ven.

Tato cesta změny totiž opět začíná u lásky k rodičům. Tentokrát však v pozici “milující nevinnosti”. V pozici dítěte, které se na své rodiče dívá skoro jako na Bohy, kteří mu dali život. Dítěte, které ničemu nerozumí a rozumět ani nechce. Takové dítě je zářivé a šťastné. Takové dítě není zapleteno do vyčerpávajících her a je otevřené síle, která k němu od rodičů plyne. Takové dítě dokáže přijímat to dobré, co mu rodiče dávají bez nároků a představ toho, jak by to mělo vypadat, nebo jak by to měli vůči němu dělat. Pokud se nám podaří se na své rodiče dívat takovýma očima, které nesoudí, pak máme otevřenou bránu k síle našich předků. Pak se máme o koho opřít, ke komu se schovat, na koho být hrdí, ke komu se vracet, ke komu patřit… a pokud to vše máme v našich rodičích, nemusíme si to uměle vynahrazovat u našich partnerů či do budoucna u našich vlastních dětí. /…/